Oltář

Tajemství křesťanského oltáře je možné nejlépe porozumět
při pohledu na slova modlitby, jíž církev oltář Bohu zasvěcuje. 

Modlitba zasvěcení

Chválíme tě, Bože, a oslavujeme
za tvou nevýslovnou dobrotu.
Tys ustanovil, aby se tajemství oltáře
naznačené různými předobrazy
naplnilo a zjevilo v Kristu.
 
Noe, patriarcha lidského rodu
očištěného vodou potopy,
postavil ti oltář a přinesl oběť,
kterou jsi, Otče, se zalíbením přijal,
a tak jsi obnovil s lidmi smlouvu lásky.
 
Abrahám, otec naší víry,
celým srdcem uvěřil v tvé slovo
a poslušností se ti zalíbil,
když vystavěl oltář a byl připraven
obětovat svého milovaného syna Izáka.
 
Mojžíš, prostředník starozákonní smlouvy,
zbudoval oltář,
jenž se pokropen beránkovou krví,
stal předobrazem oltáře kříže.
 
Kristus, kněz a zároveň oběť,
toto všechno naplnil
svým velikonočním tajemstvím.
Vyzdvižen na dřevo kříže,
odevzdal se ti, Otče,
jako oběť neposkvrněná,
a tak zahladil hříchy celého světa
a uzavřel s tebou smlouvu novou a věčnou.
 
Proto tě, Bože, pokorně prosíme:
ať tvé požehnání spočine na tomto oltáři,
zbudovaném na místě,
kde se shromažďuje tvá církev.
Ať je navždy zasvěcen
ke slavení Kristovy oběti
a stane se stolem, 
z něhož bude tvůj lid čerpat sílu
účastí na posvátné hostině.
 
Ať tento oltář je pro nás znamením Krista,  
z jehož probodeného boku vytryskla krev a voda,
pramen a počátek svátostí Církve.
 
Ať je stolem prostřeným k hostině,
k níž máme zasednout spolu s Kristem,
kde ti můžeme svěřit své starosti
a posilnit se na další cestu.
 
Ať je místem důvěrného spojení s tebou,
místem radosti a pokoje,
aby ti, kteří se zde budou sytit
tělem a krví tvého Syna,
byli naplněni jeho Duchem
a stále rostli ve tvé lásce.
 
Ať je zdrojem jednoty církve a bratrské svornosti,
k němuž se budou věřící společně scházet
a čerpat zde ducha vzájemné lásky.
 
Ať je středem,
ke kterému směřují naše chvály a díky,
dokud s jásotem nevejdeme do věčného domova,
kde ti budeme přinášet oběť ustavičné chvály
s Kristem, naším veleknězem a živým oltářem.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého
žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.

Význam oltáře

Církevní Otcové starověku na základě úvah o Božím slově neváhali tvrdit, že Kristus tím, že obětoval sám sebe, je obětí, knězem i oltářem. Autor listu Židům ukazuje Krista jako Velekněze i živý oltář nebeského chrámu;  a v knize Zjevení je náš Vykupitel představen jako zabitý Beránek,  jehož oběť přenáší anděl na nebeský oltář. 

Kristus, naše Hlava a náš Učitel, je skutečným oltářem, proto i jeho učedníci jsou duchovními oltáři, na kterých se Bohu přináší oběť svatě prožívaného života. Tak to chápali i církevní Otcové. Svatý Ignác z Antiochie výslovně prosil Římany: „Nic většího mi nemůžete poskytnout, než abych byl obětován Bohu, dokud je oltář připraven.“  Svatý Polykarp napomíná vdovy, aby žily svatě, protože „jsou Božím oltářem“.  Podobné jsou i výroky jiných Otců, například svatého Řehoře Velikého: „Čím jiným jsou ti, kteří žijí správně, než Božím oltářem? … Právem se tedy srdce (spravedlivých) nazývají Božím oltářem.“ Podle jiné symboliky, stejně rozšířené mezi církevními spisovateli, jsou věřící, kteří v modlitbě předkládají své prosby a přinášejí oběť chvály, živými kameny, z kterých Kristus, náš Pán, vytváří oltář církve. 

Kristus ustanovil památku oběti, kterou měl přinést Otci na oltáři kříže, jako obětní hostinu, a tím učinil posvátným i stůl, u kterého se věřící mají shromažďovat ke slavení Pánovy smrti a vzkříšení. Tak je oltář stolem oběti i hostiny, když na něm kněz, jednající v osobě Krista, koná totéž, co konal sám Pán a co přikázal svým učedníkům konat na svou památku. Apoštol Pavel to jasně vyjadřuje slovy: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“ Křesťané mohou slavit Kristovu památku a shromažďovat se u Pánova stolu kdekoli, vyžadují-li to okolnosti. Eucharistickému tajemství je však přiměřené, aby věřící ke slavení Pánovy večeře budovali oltáře určené pouze k tomuto účelu (altare stabile), jak je to obvyklé od nejstarších dob.

Křesťanský oltář plní úlohu stolu oběti i velikonoční hostiny: je obětním oltářem, na kterém se bude stále svátostně zpřítomňovat oběť kříže, dokud Kristus nepřijde ve slávě; je stolem, u kterého se shromažďují věřící, aby Bohu vzdávali díky a přijímali Kristovo tělo a krev. 

Ve všech kostelech je tedy oltář „středem díkůvzdání, kterým je eucharistie“;  a k tomuto středu v určitém smyslu směřují ostatní liturgické obřady církve. Protože se na oltáři slaví Pánova památka a rozdílí se z něj věřícím Pánovo tělo a  krev, církevní spisovatelé jednoznačně potvrzují, že oltář je znamením samého Krista; proto platí, že „oltář je Kristus“.

(Římský pontifikál)

Oltář a ostatky mučedníků

Celá důstojnost oltáře vyplývá z toho, že je stolem Pánovým. Ne tedy těla mučedníků dodávají oltáři vznešenost, ale naopak oltář bývá poctou hrobu mučedníků. Jestliže se má vyjádřit úcta k mučedníkům a ostatním svatým a názorně naznačit, že oběť údů má původ a sílu v oběti jejich Hlavy,  je vhodné nad jejich hroby stavět oltáře anebo jejich ostatky do oltáře vložit, aby „vítězné oběti následovaly Krista na místo, kde on je obětí. Na oltáři je ten, který trpěl za všechny, a pod oltářem jsou ti, které vykoupil svým utrpením“.  Tato skutečnost vyplývá nakonec i z vidění apoštola Jana v knize Zjevení: „Uviděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali.“  Všichni svatí jsou právem nazýváni Kristovými svědky, zvláště silné je však svědectví potvrzené krví, což v plnosti vyjadřují ostatky mučedníků vložené do oltáře.

Z povahy a určení oltáře vyplývá, že je zasvěcen jedině Bohu, neboť jenom Bohu se přináší eucharistická oběť. To, že církev při zasvěcování oltáře Bohu také vzdává úctu svatým, je třeba chápat tak, jak to vyjádřil svatý Augustin: „Oltáře na památných místech mučedníků nestavíme nikomu z mučedníků, ale jedině Bohu mučedníků.“  

Je vhodné zachovat zvyk římské liturgie vkládat do oltáře ostatky mučedníků nebo jiných svatých. Je však třeba respektovat tyto zásady: Ostatky, které se mají vložit do oltáře, musí být tak velké, aby bylo zřejmé, že jsou to části lidského těla. Není proto přípustné vkládat do oltáře pouze nepatrné ostatky jednoho nebo více svatých. Pravost ostatků, které se mají vložit do oltáře, je třeba ověřit co nejpečlivěji. Je lepší posvětit oltář bez ostatků než vložit do oltáře ostatky, jejichž pravost není ověřena. Schránka s ostatky se neumísťuje ani na oltářní menze, ani nad oltářem, ale s přihlédnutím na tvar oltáře se vloží pod povrch oltářní menzy.

(Římský pontifikál)

Vlastnosti oltáře

Pevný: V každém kostele má být obvykle pevný oltář (altare fixum); na jiných místech určených ke slavení liturgie má být buď oltář pevný nebo přenosný (altare mobile). Jako pevný se označuje oltář pevně spojený s podlahou tak, aby od ní nemohl být oddělen; přenosný oltář je ten, který je možné přenést na jiné místo. 

Jediný: V nových kostelech má být postaven jenom jeden oltář, aby tak v jednom shromáždění věřících jediný oltář představoval jediného Spasitele Ježíše Krista a jedinou eucharistii církve. V kapli od hlavního prostoru kostela poněkud oddělené, kde je umístěn svatostánek pro uchovávání Nejsvětější svátosti, se však může postavit druhý oltář a může se tam také slavit mše ve všední dny při shromáždění malého počtu věřících. V žádném případě však není dovoleno stavět v kostele více oltářů jen jako ozdobu. V kostelích již postavených, pokud je starý oltář umístěn tak, že znesnadňuje účast lidu a nelze ho přemístit bez újmy na jeho umělecké hodnotě, se však má postavit a řádně zasvětit jiný pevný, umělecky zhotovený oltář; bohoslužby ať se slaví pouze na tomto oltáři. Aby se pozornost věřících neodváděla od nového oltáře, nemá být starý oltář ozdoben zvláštním způsobem.

Oddělený od stěny: Oltář má být postaven odděleně od stěny, aby ho kněz mohl snadno obcházet a slavit mši obrácen tváří k lidu. „Má být na takovém místě, aby byl skutečně středem, k němuž se přirozeně obrací pozornost celého shromáždění.“ 

Kamenný: Podle tradičního zvyku církve a s přihlédnutím k biblické symbolice oltáře má být menza pevného oltáře zhotovena z přírodního kamene. Biskupská konference může však dovolit také jiný vhodný materiál, je-li pevný a umělecky ztvárněný. Část oltáře, na které spočívá menza, může být i z jiného materiálu, který je vhodný a pevný. 

(Římský pontifikál;
(Všeobecné pokyny k Římskému misálu)

Výzdoba oltáře

Plátna: Z úcty k slavení památky Páně a k hostině, na níž se dává tělo a krev Páně ať je oltář, kde se celebruje, přikryt alespoň jedním plátnem bílé barvy, které tvarem, rozměry a výzdobou odpovídá stavbě oltáře.

Květiny: Při výzdobě oltáře se má zachovat střídmost. V době adventní se má oltář zdobit květinami se střídmostí, která odpovídá povaze této doby a která by nepředcházela plnou radost Narození Páně. V době postní je zdobit oltář květinami zakázáno. Výjimku však tvoří Laetare (4. neděle postní), slavnosti a svátky. Květinová výzdoba má být vždy umírněná a spíše než na stolní desku oltáře se má rozmístit blízko oltáře.

Menza: Na stolní desku oltáře se totiž může klást jenom to, čeho je zapotřebí k slavení mše, totiž evangeliář od začátku mše do čtení evangelia; od přípravy darů do vyčištění nádob kalich s paténou, a je-li ho třeba, ciboriem, korporál, pala a misál. Dále se tam nenápadným způsobem umístí to, co je případně potřeba k zesílení hlasu kněze. V nových kostelích se na oltář nemají umísťovat sochy anebo obrazy svatých. Vystavují-li se k veřejné úctě ostatky svatých, ať se nekladou na oltářní menzu.

Svíce: Na oltář nebo vedle oltáře se při každém slavení postaví alespoň dva svícny s rozžatými svícemi, ale může se užívat i čtyř nebo šesti svícnů, zejména při mši v neděli nebo zasvěcený svátek. Jestliže slaví mši diecézní biskup, užívá se sedmi svícnů. Svícny, které se vyžadují pro jednotlivé liturgické úkony, aby se dala najevo úcta a sváteční charakter slavení, se mají vhodně umístit buď na oltáři, nebo blízko něho, s ohledem na stavbu jak oltáře, tak presbytáře, aby bylo všechno harmonicky sladěno a aby věřícím nic nepřekáželo ve snadném pohledu na to, co se na oltáři koná nebo se na něj pokládá.

Kříž: Na oltáři nebo poblíž ať je také kříž s podobou ukřižovaného Krista, dobře viditelný pro shromážděný lid. Je vhodné, aby tento kříž zůstával poblíž oltáře i mimo liturgické slavnosti a připomínal věřícím spásonosné utrpení Páně.

(Všeobecné pokyny k Římskému misálu)

Úcta projevovaná oltáři

Políbení: Podle tradičního zvyku se oltář a evangeliář uctívají políbením. Kde však tento způsob neodpovídá tradicím nebo svérázu určitého kraje, určí biskupská konference se souhlasem Apoštolského stolce místo něho jiný způsob, který se má používat.

Úklona: Úklona znamená projev úcty a vážnosti prokazované samotným osobám nebo jejich znamením. [...] Úklona těla neboli hluboká úklona se dělá před oltářem.

Okuřování: Používání kadidla neboli okuřování vyjadřuje úctu a modlitbu, jak je naznačeno v Písmu svatém (srov. Žl 141,2; Zj 8,3). Oltář se okuřuje jednotlivými zhoupnutími kaditelnice takto: je-li oltář oddělený od stěny, kněz jej při okuřování obchází dokola; není-li ovšem oltář od stěny oddělený, okuřuje kněz nejprve pravou stranu, pak levou a přechází přitom z jedné strany na druhou. Je-li na oltáři nebo u oltáře kříž, okuřuje se před okuřováním oltáře; jinak až když kněz kolem kříže přechází.

(Všeobecné pokyny k Římskému misálu;
(Římský pontifikál)



RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Vira.cz | Pastorace.cz | Mapa bohoslužeb